Romantizace taneční práce

Jako profesionální tanečnice se často setkávám s otázkou, jestli se dá tancem živit. Na začátku kariéry mě to překvapovalo, proč by se tím nedalo živit? Po dvanácti letech v sektoru si tu otázku pokládám stále častěji. Dá se taneční profesí živit? Dá se jí důstojně živit? Nebo je místo důstojného živobytí odměnou láska k tanci a pocit štěstí z toho, že děláme to, co nás baví?

Dělat to, co milujeme, se zdá být splněným snem a snad i ideálním řešením pro nalezení rovnováhy mezi soukromým a pracovním životem. Práce, kterou milujeme, nás naplňuje a láska sama nás motivuje. Skutečnost, že za odvedenou práci ještě dostaneme zaplaceno je příjemným bonusem. Jenomže tento romantický vztah k práci může mít dopady na pracovní podmínky a sociální jistoty, které na první pohled nemusí být patrné. Miya Tokumitsu si všímá, jak romantizace práce proměňuje práci na „ne-práci“, čímž se diskuze o pracovních podmínkách stává bezpředmětnou. (Tokumitsu 2014). Angela McRobbie upozorňuje, že láska motivuje vykonávat práci podmínkám navzdory a má disciplinační a sebe-vykořisťující potenciál. (McRobbie 2009) Navíc vytváří k práci emocionální blízkost a možnost práci vykonávat se stává důležitější než zajištění sociálních jistot. Toto propojení s identitou vztah k práci individualizuje. Slogany „Jdi za svým snem“ vytváří dojem, že je možné svého snu dosáhnout, stačí odvaha, píle a dostatek lásky. Podle Kathi Weeks zde vzniká iluze volby, kdy si každá osoba může zvolit, zda bude žít svůj sen a společenské nerovnosti, hierarchie a nastavení trhu práce se tím dostávají mimo zorné pole. (Weeks 2017).

Pomocí teorie romantizace práce jsem se v rámci kvalitativního výzkumu pro mou diplomovou práci podívala na taneční sektor. Uskutečnila jsem dvanáct rozhovorů s tanečnicemi a tanečníky působícími v České Republice a v Belgii. Zajímalo mě, jak vnímají svou profesi, co je motivuje, jaké mají sociální jistoty či nejistoty a jak romantizace práce dopadá konkrétně na jejich profesi. Rozhovory jsem dělala s tanečníky a tanečnicemi napříč tanečními styly, protože mě zajímala taneční profese v rámci celého sektoru nikoliv specifika jednoho tanečního stylu. Ač lze pozorovat praktické rozdíly mezi tanečními pozicemi na volné noze a v angažmá, stále jde o stejnou profesi, kterou spojuje práce s tělem a prekarita.

Aspirační charakter taneční profese

Brooke Erin Duffy aspirační práci definuje jako „na budoucnost orientované a podnikatelské vykonávání kreativity“ (Duffy 2016: 443). V kontextu taneční profese to znamená investování do svých schopností, budování kontaktů a zkušeností v naději, že se v budoucnu vynaložená energie, čas a finanční prostředky promění v kariéru. Nicméně realita uměleckých profesí se ukazuje být obtížnější, než naděje, kterou slogan „Dělej, co miluješ“ vzbuzuje.

Taneční profese je prací, k jejímuž vykonávání je potřeba osvojit si mnoho rolí. Do pracovní náplně spadá vystupování, choreografování, učení, organizační činnosti, administrativa spojená s fakturami, udržování vztahů nezbytných propracovní příležitosti, buď přímo v rámci sektoru nebo/a pomocí sociálních sítí. Součástí profese jsou i úkony, které často nejsou pokryty pracovní smlouvou - například nezbytné navazování kontaktů, trénování, péče o tělo, často dokonce i zkoušení na vystoupení - a nejsou tedy placené.

V rozhovorech se objevovaly zkušenosti s žádostmi o vystoupení za nižší honorář z důvodu nedostatečných finanční prostředků organizujícího subjektu či zcela bez honoráře výměnou za tzv. zviditelnění. Ačkoliv si tanečníci a tanečnice uvědomovali*y problematiku přijímání takových nabídek, zároveň neměli*y velký vyjednávací prostor. V případě, že s podmínkami nesouhlasili*y, byli*y zde další aspirující, které*ří práci i za daných podmínek přijaly*i a oni sami tak přišli*y o příležitost. Aspirační charakter taneční profese umocňuje individualizaci v sektoru, kde se těžko hledá společný odborový hlas, což je dále umocněno romantizací taneční práce, která práci zneviditelňuje.

Zneviditelnění práce

Velmi zásadním dopadem romantizace práce je zneviditelnění práce samotné. Tanečnice a tanečníci se často ze strany okolí setkávají s tím, že tanec vnímá jako koníček a nikoliv jako „skutečnou“ práci, kterou je nutné adekvátně ohodnotit. Schopnost tancovat je často naturalizována a vykonaná práce je skryta pod samomotivačním impulsem lásky k tanci. I v rámci sektoru, kde jsou specifika taneční práce známa, dochází k podhodnocení odvedené práce. Zda opět hraje roli aspirační charakter profese, kdy například spolupráce se slavným choreografem může být skutečně příležitostí, o kterou tanečnice nebo tanečník nechce přijít, ačkoliv přijmout nabídku znamená tři měsíce neplacených zkoušek, jak sdílela jedna z mých komunikačních partnerek.

Tanečníci a tanečnice s kterými jsem měla možnost udělat rozhovor, popisovali*y prekaritu spojenou se svým povoláním a uvědomovali*y si, jak aspirační charakter taneční profese, ovlivňuje jejich možnost bránit se vůči špatným pracovním podmínkám. Na druhou stranu do jisté míry internalizovaly*i pocit, že láska k tanci je druhem odměny, která v jejich očích kompenzuje nedostatek volného času nebo prekaritu. Miya Tokumitsu definuje romantizaci práci za nejdokonalejší ideologický nástroj kapitalismu, který: „Odsouvá stranou práci druhých a skrývá naši vlastní práci před námi samými.“ (Tokumitsu 2014). Je tak velmi výhodný pro zaměstnavatele, méně již pro pracující, kteří pokračují v podhodnocené práci a možnost dělat umění jim má být odměnou.

Práce jako ctnost

David Graeber ve své knize Bullshit jobs ukazuje, jak je práce chápána v opozici vůči hraní. Zatímco hraní děláme pro radost, práci naopak z nutnosti, za účelem zajištění potřeb. Tím, že je práce něčím, co bychom sami od sebe nedělali, získává status ctnosti. Samotná hodnota práce, tedy nakolik je práce společensky prospěšná, nehraje roli, člověk může tvrdě pracovat v naprosto zbytečné práci a stejně bude oceňována jeho*její pracovitost. (Graeber 2018: 220). O práci jako o etické hodnotě mluví také Kathi Weeks: „Tím, že etika práce oslavuje práci jako cíl sám o sobě, a ne jako prostředek k dosažení jiných cílů, a jako ústřední bod našeho života, spíše než jednu z jeho složek, učí nás žít pro práci, a ne pracovat pro život.“ (Weeks 2014: 11).

Ideologie romantické lásky k práci se v kontextu práce jako etické hodnoty, kdy práce je sama o sobě hodnotná a ctnostná, stává velmi efektivním nástrojem produkce pracovní činnosti, která nemusí být dostatečně ohodnocena. Práce, která nás baví, je chápána jako hraní a zároveň je ceněna pracovitost jako morální hodnota. Tyto dva koncepty spojené dohromady vytváří prostředí, ve kterém je normální pracovat hodně a za nízký nebo dokonce žádný honorář. Neustálé zaneprázdnění prací pak nedává prostor zastavit se a zamyslet se nad vlastním jednáním nebo se dokonce pokusit o změnu, protože čeká další projekt, další učení, video, které je potřeba sdílet a faktura, kterou je potřeba poslat a za zády nám stojí další, mladší a plní energie, ochotní*é chopit se příležitostí a pak pracovitost je cestou k úspěchu…

Romantizaci práce lze vypozorovat v dalších odvětvích, Angela McRobbie (2016) i Kathi Weeks (2017) ukazují, jak se láska k práci stává normativním požadavkem zaměstnavatelů, kdy již nestačí odvádět stanovenou práci výměnou za plat, ale je nutné přidat něco navíc - víc energie, víc nadšení, flexibilitu - vedle dobře odvedené práce se tak očekává, ještě upřímná radost z ní. Umělecké a mezi nimi taneční profese dobře simulují, jaké dopady může mít na nedostatečně regulovaném trhu práce skutečnost, že děláme to, co nás baví. Jak řekla jedna z tanečnic: „Práce je práce“ a měla by být ohodnocena.

Použité citace jsou z anglického originálu přeloženy autorkou textu.

Článek je založen na výzkumu, který proběhl v rámci diplomové práce na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, Studijní program Genderová studia.

Název diplomové práce: Taneční profese z perspektivy aspirační práce. Dopady romantizace práce a genderovaného pracovního trhu na taneční profesi.

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Ľubica Kobová, MA, PhD.

Zdroje:

Duffy, B. E. (2016). The romance of work: Gender and aspirational labour in the digital culture industries. International Journal of Cultural Studies. 19 (4), s. 441-457.

Graeber, D. (2018). Bullshit Jobs. A Theory. UK: Penguin Random House.

McRobbie, A. (2009). Reflections on Precarious Work in the Cultural Sector. In: B. Lange, A. Kalandides, B. Stöber, I. Welman (Eds.) Governance der Kreativwirtschaft: Diagnosen Und Handlungsoptionen. Bielefed: Trancript Verlag, s.123-137.

McRobbie, A. (2016). Be Creative. Making a Living in the New Culture Industries. Cambridge: Polity Press.

Tokumitsu. M. (2014). In the Name of Love. [online] Jacobin. 1.12. [Citováno 29.10.2021] Dostupné z: <https://www.jacobinmag.com/2014/01/in-the-name-of-love>

Weeks, K. (2014). The Problems with Work. New Labor forum. 23 (2), s. 10-12.

Weeks, K. (2017). Down with Love: Feminist Critique and the New Ideologies of Work. WSQ: Women’s studies Quarterly. 45 (3), s. 37-58.